Paměť národa a Strahov 29. 9. 2022
Velký Strahovský stadion je co do kapacity 250,000 diváků (z toho 56,000 sedících) stále největším stadionem ve světě. Podle ČT24 jde o druhé největší sportoviště v celých dějinách, po Velkém cirku (Circus Maximus) ve starém Římě. My Češi rádi trháme rekordy všeho druhu, a už proto je snad od věci pokorně přiznat, že reálně by k obsazení celé kapacity nemohlo dojít kvůli havarijnímu stavu tribun. Velký strahovský stadion projektoval architekt Alois Dryák. Stavba začala v roce 1929. Stadion byl použit pro VIII.Všesokolský slet toho roku, další úpravy následovaly v následujících letech. Aktuálně nás nyní zajímá velký strahovský stadion především proto, že sestry Eva Svobodová, Wiki Svobodová a Drahomíra Valíšková se tam vloni 29.září zúčastnily řady akcí v rámci projektu Paměti národa. Eva Svobodová o tom napsala:
Na strahovském stadionu jsme zavzpomínaly na slety, které jsme si tam užily. Já už v roce 1938 jako žákyně, v roce 1948 jsem cvičila jako dorostenka, cvičily jsme dvě skladby. Jednu s malými kroužky, druhá byly krásné tance. Potom už to byly jen spartakiády každých pět let. Protože jsem už učila na gymnáziu a ve zdravotnické škole, nacvičovala jsem jejich skladby a sama jsem cvičila v TJ Lokomotiva. Sokol byl zakázán až do roku 1985, v roce 1990 se Sokol obnovil. Spartakiáda byla zrušena a Sokol v Parku kultury a oddechu zacvičil skladby, které jsme už nacvičovaly na slety ve Vídni a v Paříži.
Wiki cvičila v roce 1948 na Strahově na XI.sletu, později cvičila s Lokomotivou. Dráža cvičila v roce 1994 skladbu Rodiče a děti.
Do Prahy jsme jely vlakem, v Praze pak tramvají a autobusem na Strahov. Při pohledu na velký stadion nás velmi bolelo u srdce, kam to dovedli komunisti. Využívali ho na spartakiády. Kolem dokola pod hledištěm byly tělocvičny, posilovna, sauny a kanceláře pro velký aparát ČSTV, ale korunu na opravy nedali.
Vyšly jsme do prvního patra, kde na levé straně po celé délce západní tribuny byly panely o Václavu Havlovi a jeho práci ve funkci prezidenta, ale hlavně o jeho působení jako disidenta, i obrazy. Byly tam kiosky s pitím a jídlem, taky mnoho letáků a novin. To byla doména Wiki. S Drážou jsme se vydaly na druhou stranu, kde byla velká mapa ukazující co vše tam je k vidění. Na té straně bylo zachováno dost míst k sezení a byl tam krásný pohled z boku na celý stadion. Potom jsme pojedly. Po obědě nám dali dvě nabídky: první byla beseda ohledně panelů Václava Havla a druhá “procházka” kolem celého Strahova. Pro
tu jsme se rozhodly. Ale byl to úprk. Výklad byl krásný, pro nás však moc rychlý. My stále dobíhaly, takže polovinu jsme neslyšely. Cestou tam byla rozstřílená auta přivezená z Ukrajiny, narůžovo natřený malý traktůrek, asi napodobenina tanku, který osvobodil Prahu. Stával v parku na Smíchově, kde ho mládež natřela narůžovo, ale už tam není. Pak jsme šly mezi koleje, které obývají vysokoškoláci. Ty z roku 1948 byly dřevěné a nám sloužily jako šatny. Průvodce vypravoval, jak si tam nyní vysokoškoláci žijí. Ale za války jim bylo zle: byli zatýkáni, týráni a stříleni za odbojovou činnost proti Němcům.
Na západní straně jsme vystoupali do nejvyššího, třetího patra, kde byl náčelnický můstek, odkud náčelnictvo cvičení vedlo. Byla tam také prezidentská lóže, kavárna a zachovalá sedadla. Ale já jsem se nejvíc těšila na pohled na Bránu borců, kudy všechny skladby nastupovaly, zatímco odchod byl bočními východy. To, že po celém cvičišti běhali malí fotbalisté Sparty, mi nevadilo. Ale že přes celou Bránu borců si komouši postavili dvoupatrovou budovu pro kanceláře a nevím co ještě tam mají, tak místo pohledu na který jsme se nejvíc těšili, jsem měla v očích mnoho slz. Závěr byl, kde jsme začali, ale zase do schodů. Tam už šla jen Wiki a poslechla si ještě mladíka, který nás provázel. Řekla mu, že bylo škoda, že šel příliš rychle, takže mnoho lidí odpadlo.
