Mezi potomky skutečných hrdinů cvičící s námi je bratr Ing. František Chalupa. Jeho prastrýc, Ivan Chalupa, byl za první světové války prominentním československým legionářem na Rusi a během Heydrichiády za druhé světové války ho zavraždili nacisté. Nejprve o bratru Františkovi. Narodil se v roce XI. všesokolského sletu 1948.
V rozhovoru mi o svém sokolském dětství řekl:
FCH Jsem sokolem od šesti sedmi let jako žák. Začínal jsem v sokolovně v Zásmukách. Tam je sokolovna největší v okrese. Byli tam opravdu dobří sokolové. Když sokolovnu postavili, skvěle ji podporovali. Tam to fungovalo tak, že kdo měl chuť si zacvičit, tak šel do sokolovny. Neříkalo se tomu obec sokolská, ale byl to sokol. Všichni mí příbuzní z maminčiny strany byli sokoli. Děda byl náčelník, strejda byl hospodář Sokola.
MK Jasně, měli jste to v krvi.
FCH Babička byla náčelnice a velitelka selské jízdy v Zásmukách.
MK Kolik lidí tam mělo jezdeckého koně?
FCH Hodně. Děda se živil chovem koní….Takže jsem začal asi v sedmi letech a opravdu jsem do sokolovny chodil cvičit až do skončení základní školy. Dorostencem už jsem v Zásmukách nebyl, protože díky komunistům, kteří nechtěli abych študoval. To dneska svým dětem a vnukům těžko vysvětlím. Já jsem si nemohl vybrat a říct budu študovat. Mohl jsem si vybrat (směje se)
MK Mohl sis vybrat, ale bylo to zbytečný /oba se smějí)
FCH bylo to zbytečný ….. Tehdy jsem měl koníčka, byl to můj sen, mým vzdáleným příbuzným byl známý kameraman Vích, který jezdil do naší rodiny. Já jsem chtěl dělat Čimelickou školu, buď fotografii nebo režii, taky jsem v tý době dost fotografoval, to byl koníček mýho táty, dělal barevnou fotografii už před druhou válkou.
MK Co byla Čimelická škola?
FCH To byla střední škola, která vychovávala filmařské a divadelní techniky pro divadlo a film, je známá, byla jediná. Možná, že je ještě teď. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se šel učit kovářem. Mohl jsem si tehdy vybrat mezi doly a zemědělstvím. Můj děda byl kulak. Vybral jsem si kovařinu, tehdy při zemědělské škole. Pak časem jsem se přestěhoval do jiných krajů, kde už uliční výbor netrval a udělal jsem si průmyslovku.
Bratr František vypravoval o svém prastrýci Ivanovi Chalupovi, který pocházel z Kuklen, tehdy to ještě byla samostatná obec, která je nyní částí Hradce Králové. V letech 1911-12 byl v sokolském cvičitelském sboru. Pak ho vedení Sokola v Praze vyslalo do Ruska, kde byl učitelem tělocviku v Penze. Po propuknutí první světové války vstoupil do československých legií stejně jako jeho dva bratři, František a Jeroným. Jejich další bratr padl na italské frontě v rakouské uniformě. Po návratu do vlasti zůstal Ivan v československé armádě jako voják z povolání. Byl úspěšný, povýšen do hodnosti plukovníka, v Praze velel 5.pluku TGM. Při prezidentově pohřbu doprovázel jeho rakev na koni (viz foto). Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se ihned zapojil do odboje v organizaci Obrana národa. Ale 3.února 1941 byl zatčen gestapem, vyslýchán a odsouzen k trestu smrti za velezradu. Po převozu do Berlína byl popraven 1.4.1943 gilotýnou. Bratr František vypravoval:
„Mám vzpomínky na jeho bratry a jeho ženu, syna Ivana a dceru Marii provdanou Kučerovou. Obě rodiny žily v Praze. Když jsem v letech 1969 až 74 studoval na vysoké škole v Praze, tak jsem docházel do Ivanovy rodiny. Vdova po Ivanovi měla jen malou penzi. U nás v rodině byla solidarita, jeden druhého podporoval. Žít s dvěma dětmi nebylo jednoduché. Jelikož byla za první republiky manželkou vysokého důstojníka, nepracovala. To bylo tehdy běžné. Bydleli v Dejvicích jako všichni ostatní v důstojnických bytech, a čas od času bylo zvykem pořádat obědy pro ostatní důstojníky. Svoboda k nim taky chodil na oběd. Ivan byl velitelem gardového pluku, patřil mezi armádní špičky.
MK Řekl jsi, že když v roce 1953 komunistický režim pratetičce vyměřil jen malou penzi, Svoboda jí odmítl pomoci.
FCH Svoboda to udělal z politických důvodů, protože ona byla označena jako nežádoucí. Byla hrozně zklamaná z toho, jak se Svoboda zachoval. Přijmul ji jen mezi dveřmi a nechtěl se s ní bavit. Ale jeho taky zlikvidovali. Moje babička vypravovala, že to byla noblesní dáma. Naše rodina a rodina mojí babičky, tedy ostatní z Chalupovy rodiny ji podporovali. Ona se revanžovala tím, že vyšívala monogramy. Já mám od ní také vyšívané kapesníky. Tátovi vyšila portréty koně. Byl koňský řezník, tak mu vyšila koně. To byla pátá generace řezníků.
MK Kdo založil řeznickou tradici ve vaší rodině?
FCH Byla to babička, pocházela z řeznické rodiny. Byla Šťástková, a Šťástka byl v Kuklenách jeden z největších brakýřů. To je řezník, který poráží. Cokoli: koně, prase, hovězí dobytek… Byl také v Holešovicích několik měsíců…. Tehdy se brakýři najímali. Takže rodina pochází z Hradce. Babička si vzala dědu, který byla také Hradečák z Kuklen. Pak odešli do Pardubic, a tam začali skromně jako koňští řezníci.
MK A pak se rozrostli do Kolína
FCH To je kvůli babičce, která byla úžasně schopná. Ona se vypracovala po první válce, tehdy byla obrovská bída. To dneska málokdo ví. Ale vím, že obě moje babičky, o první válce mluvily jako o velkém hladu, to si nikdo nedovede představit. Protože po válce byla spousta koní, v Pardubicích byla garnizona. Takže to byla obživa. Kdo uměl zpracovat ty koně dobře, chutně, lidi vědí, že uměla udělat ty karbanátky když se zeptáte, to si do dneška pamatují.
MK Pamatuji se, že když zálabští Kocourkovi měli stáčírnu piva, mého tatínka kopl kůň když mu čistil podkovu, a babička rozhodla ten den, že koně končí, všechny koně co měli poslali k Chalupovi řezníkovi hned za rohem a nasadili automobilovou dopravu. Takže to byla tehdy určitá koňská revoluce….
FCH Jasně…. Táta byl vyučený řezník. Učil se v Němcích, protože prababička pocházela ze Sudet, od Poličky. Všechny její děti musely mluvit minimálně německy.
MK Tak jezdily na handl.
FCH Ano, táta se učil v Hánychově pod Ještědem u Liberce.
MK To je dnes součást Liberce.
FCH Ano, to by mohl vypravovat. Tři roky těžké dřiny, na Ještěd nosil dvakrát třikrát týdně nůši se zbožím a s teletem, který tam vytáhl nahoru do kuchyně. Zabil jim ho, připravil….
MK Jo, tehdy ještě nebyla na Ještěd lanovka.
FCH Ano. Mám jeho krásný výuční list, v němčině, byl vyučený kuchař, číšník a řezník…
MK Mluvíme o třicátých letech, kdy ještě nebyl lanovka a na Ještěd se chodilo pěšky.
FCH Ano.
MK Jak víme, lanovka dnes momentálně neexistuje, ale četl jsem právě článek od primátora Liberce Jaroslava Zámečníka, kde píše, že samozřejmě bude nová lanovka, ale ne nutně Liberec ji bude celou platit. Nechce, aby ji vlastnily České dráhy, nýbrž město Liberec.
FCH Musím říct, že když spadne taková lanovka, to je šlendrián.
MK Ano, byly to chyby v údržbě, které způsobily pád lanovky. Osobně doufám, že si to někdo odskáče.
FCH O Je smutný, že lidi dnes nemají ten základní instinkt a selský rozum ve věcech a v tom odborném už vůbec ne. Proč padají lanovky?
MK Padají i v Itálii, mosty a tak dále…
FCH Já neříkám, že ten systém v Itálii je lepší, já říkám o lidstvu jako takovém dneska. Myslím, že to by se nemělo stávat. Já jsem za svůj život taky počítal v konstrukční kanceláři coby konstruktér, stavěli podle toho a nic nespadlo.
Stavěl jsem ocelové konstrukce na varostroje, to jsem dělal v cukrovaru. Ono to nespadlo, ale rozřezali to a poslali jako železný šrot do Číny za osm korun kilo.
MK To jsme poněkud odbočili, od sokolství k řeznictví rodu Chalupů a liberecké lanovce. Takže zpět k tvým sokolským zážitkům.
FCH Začátkem sedmdesátých let jsem dokončil vysokou školu a z Pardubic jsem se přiženil do Kolína. A začal jsem navštěvovat kolínský Sokol, kde mými vzory a posléze i sokolskými kamarády se stali dva Karlové, Hartig a Hynek. Hartig byl tehdy náčelníkem gymnastů a Hynek vedl cvičení mužů. Pod jejich vedením jsem prožil krásné roky a hodně jsem se dozvěděl o historii Sokola a jeho tradicích. Nutno poznamenat, že to byly roky normalizace, ale přesto jsme žili svobodnou myšlenkou Sokola. Po revoluci 1989 jsem poznal dalšího vynikajícího Sokola, praporečníka Josefa Lopatu, který mě učil o praporu a stal jsem se jeho zástupcem. Naučil mě jak prapor nést, jak praporem vzdávat čest. Po jeho boku jsem se zúčastnil význačných akcí Sokola. Absolvovali jsme všechny domácí slety. Společně jsme hrdě nosili náš prapor na sletu ve Vídni, kde byl prapor dekorován stuhou, a v Paříži. Všude jsem nosil prapor v historickém kroji, který mám po svém dědovi, Františku Hrbkovi, činiteli Sokola Zásmuky. Pepa Lopata zemřel, zůstal jsem sám a nyní budu rád zaučovat mého nástupce. Rád předám všechny své zkušenosti novému bratru praporečníkovi.
